neděle 16. listopadu 2014

Art Game - analýza hry


Art game vytvořil poměrně známý herní designer a kritik Pippin Barr v roce 2013, aby upozornil na vztah digitálních her a uměleckých děl, a je možné si ji zahrát v prohlížeči na Barrově webu. V jednoduchém menu nejdříve vidíte pouhé dvě možnosti – New game nebo About. Po zvolení nové hry máte na výběr ze tří, potažmo čtyř postav, přičemž u prvních dvou jde o single player, třetí je určena pro dva hráče. Můžete se stát minimalistickým malířem Cicerem Sasoonem, ruskou sochařkou Alexandrou Tetranov nebo dvojicí videoumělců Williamem Edgem a Susan Needle. Po zvolení postavy se ocitnete v ateliéru, kde se nejdříve domluvíte s kurátorkou výstavy a poté zahájíte samotný tvůrčí proces.



V případě francouzského malíře Cicera Sassoona spočívá tvorba v mechanice oblíbené hry Snake – na plátně se postupně objevují tečky a had prodlužuje své tělo, dokud se „nekousne“ do ocasu. Malbou jsou pak stopy, které po sobě had a objevivší se poslední tečka zanechají, hra udělá snímek herního prostoru v okamžiku prohry.
U sochařky Alexandry Tetranov i příjmení napovídá, že hrou, na níž se tvůrčí proces zakládá, je Tetris. Skulpturou je pak tvar, který vznikne při zaplnění prostoru až po okraj obrazovky.
Poslední verzí hry je multiplayer, při kterém se vytváří videozáznam pohybu dvou „raket“ ve hře Asteroids (nebo variaci Spacewars) předtím, než narazí do hvězdy uprostřed.
            Při tvůrčím procesu ve hře, zřejmě podobně jako při tom opravdovém, máte vlastně dvě možnosti – pokud chcete vyhrát co nejrychleji, co nejrychleji „prohrajete“ dané hry ve hře. Vytvoříte díla, zavoláte kurátorce a ona si z nich tři vybere na výstavu do Muzea moderních umění v New Yorku. Poté už jen navštívíte galerii, kde můžete obdivovat i jiné výtvory a poslechnout si názory dalších návštěvníků. Po opuštění galerie hra končí.
            Ve druhém případě můžete tvořit, jak dlouho vám to hry dovolí – můžete si dát záležet na uměleckých dílech, která herním procesem vznikají, například u malíře Sassoona nemusí být výsledkem jen čára a tečka vedle, ale třeba i symetricky ohraničené plátno s tečkou uprostřed, z tetrisových kostek se dají postavit „sochy“, které opravdu něco připomínají, a cesta do středu hvězdy může vést i jinak, než jen přímo.
            V tom myslím spočívá Barrova analogie. Umělecká díla mohou být tvořena jen pro účely výstav a zisku, ale také kvůli radosti z práce a úspěchu, kterou samotný tvůrčí proces přináší.



Barr navíc designoval hru s jednoduchou grafikou – pohybujete se v černobílém prostředí jen s několika předměty, které můžete použít (plátno/podstavec/kostýmy, odkladová plocha pro díla/stojan/počítač, telefon), a „rozpixelovanými“ postavami. Při tvorbě díla i při „původní“ hře využívá hráč jen jednoduchých směrových úkonů a tlačítka Enter (případně mezerník při multiplayeru), narativ je zcela přímý a hra neobsahuje žádnou audiostopu, což podtrhuje minimalistické vyznění.
Sám Barr o hře říká: „Někteří lidé si myslí, že jde o arogantní kritiku nesmyslných kurátorských rozhodnutí nebo nahodilého charakteru současného umění, ale tak to není. (Art Game) je o vytváření umění pomocí her a ve hře, což je alespoň pro mě na samotném umění nejzajímavější.“ Na druhou stranu už v anotaci Art Game na svém webu píše: „Zažijte agonii z odmítnutí kurátorským týmem! Zaprodejte se a prostě tvořte to, co lidé očividně chtějí! Znovu se rozmyslete a následujte své sny! Buďte hvězdou uměleckého světa! Buďte hrozným zklamáním! Buďte umělcem!“ Z toho by se dala vyčíst určitá dávka ironie nebo kritiky uměleckého prostředí, ale jeho hlavním cílem prý bylo designovat prostor, kde si každý může vytvořit své vlastní umělecké dílo, pojmenovat ho a vystavit na odiv světu.
Při druhém způsobu hry, který jsem výše popisovala, se Barrovi přání plní – hráč se například několikrát pokouší o to, aby malba vytvořená hadem, připomínala čtverec, a když se mu to podaří, je na své dílo pyšný. Jenže se může stát, že zrovna tenhle výtvor kurátorka na výstavu nevybere, a tak je zklamaný nebo si přijde nedoceněný. Do tvorby (a hry) vkládá hráč-umělec opravdové úsilí a cítí tak opravdové emoce.



Nastává tedy otázka, zda se dá Art Game vůbec vyhrát. Pokud bychom totiž hru brali tak, jak ji její tvůrce Pippin Barr zamýšlel, tedy jako simulátor umělcova života, nemohl by přece končit jedinou výstavou. Umělec bude tvořit dál a samotný „život“ by měl tedy spočívat v tvůrčím procesu a výhra (výstava) by neměla být tak uspokojivá. V tom případě však může být velice frustrující myšlenka, že abyste vytvořili díla, která jsou hodnotná a která mohou být vybrána na výstavu, musíte vlastně „hry ve hře“ prohrát. Záměrně jsou zřejmě zvoleny hry, které se dají lehce (a některé i při větším úsilí rychle) prohrát a které nemají žádný další „level“, kam by se dalo postoupit. „Minihry“ navíc neobsahují žádný návod, jak hrát, a počítají tak s předchozí hráčskou zkušeností – proto bylo také nutné vybrat hry, které většina lidí zná.
Tvůrce hry Pippin Barr chtěl, aby lidé zažili, jaké to je být umělcem. Z pohledu Art Game může být malířem, sochařem nebo video-artistem každý, kdo umí zmáčknout šipky a potvrdit svůj výběr tlačítkem Enter. Jak už se ale píše v herní anotaci, při tvůrčím procesu musíte uvážit různé faktory a přemýšlet, jakou cestou se vydat. Pokud si však zvolíte co nejrychlejší vytvoření díla a prohrání her ve hře, zřejmě nepocítíte takovou pýchu a radost při výběru výtvoru na výstavu, nejspíš podobně jako v opravdovém životě umělce.

Žádné komentáře:

Okomentovat